Dobrodružství s drakem

Protože už jsem skoro půl roku bez pece a sklad mám plný nevypálených výrobků, nějak jsem sem poslední dobou nic nevkládala. A tak alespoň drobnou povídku, která patří do našeho školkového časopisu. A vězte, že je v ní drobeček pravdy!!!

Karel Hugo Filip samou netrpělivostí úplně nadskakoval. Seděl na balvanu na svahu kopce a dalekohledem pozoroval paní učitelku, která dětem ve škole rozdávala vysvědčení. Karel Hugo Filip totiž věděl, že teprve až paní učitelka odevzdá poslední vysvědčení, tak doopravdy začnou prázdniny. A na prázdniny se už strašlivě těšil!

Karel Hugo Filip byl totiž drak. Ne papírový, ale doopravdický. Takový ten pohádkový, tříhlavý. Jeho hlavy se jmenovaly – jak jinak než Karel, Hugo a Filip. A tenhleten drak dostal minulý týden pohled a na něm bylo napsáno: „Ahoj Karle Hugo Filipe, hned jak začnou prázdniny, tak přijedeme k babičce a budeme tam celý měsíc. Doufáme, že se na nás těšíš, my se na tebe těšíme moc. Ahoj, Jenda a Anička.“

Minulé léto se Karel Hugo Filip seznámil s dvojčaty z domečku u lesa a prožili společně úžasná dobrodružství. Když v září začínala škola, dětem se od babičky vůbec nechtělo. Slíbili alespoň svému kamarádovi drakovi, že mu budou pravidelně psát. A opravdu, hned jak se v první třídě naučili pár písmen, poslali mu pohled. Paní listonoška se trochu ošívala, když ho měla drakovi doručit, ale nakonec sebrala odvahu a donesla mu ho až do jeho jeskyně. Drak ji zato pohostil čajem a sušenkami a paní listonoška mu potom už dopisy a pohledy nosila moc ráda.

A teď má Karel Hugo Filip pro děti nachystané velikánské překvapení. Dozvěděl se totiž, kde je schovaný opravdovský poklad. Už se těší, jak po něm budou společně pátrat.

„No sláva! Hurá hurá hurá!!!“ radují se hlavy Karel, Hugo i Filip. Paní učitelka dostala poslední kytku a odevzdala poslední vysvědčení a děti už se hrnou ze dveří školy. Prázniny začaly!!! Karel Hugo Filip odložil dalekohled, zvedl se ze svého balvanu a rozletěl se směrem k chaloupce u lesa. Posadí se tam do maliní a bude čekat na auto, které přiveze Jendu s Aničkou.

„Babííí, já mám samé jedničky a maminka mi slíbila dort na oslavu!“ haleká Anička a dere se ven z auta. Jenda rozvážně vystupuje také a důležitě nese babičce ukázat své vysvědčení. Má na něm také samé jedničky, pěkně odshora až dolů, ale vůbec s tím tolik nenadělá, jako to divoká Anka. Babička porovnává obě vysvědčení a chválí vnoučata. „Tak dort? Já myslela, že spolu upečeme jahodový koláč. Nechala jsem vám na záhonku spoustu jahůdek, můžete si je hned otrhat. Jen se převlékněte, abyste si neušpinili ta krásná trička.“ Děti běží do pokoje a tatínek za nimi nese tašku s oblečením.

„A myslím, děti,“ šeptá babička spiklenecky, “že na vás v maliní za zahradou někdo čeká.“ Jenda s Aničkou na sebe mrknou a honem se převlékají. „Tak my jdeme na ty jahody,“ volá vzápětí Anička a oba už pádí do kouta zahrady. Cestou strčí do pusy pár jahod ze záhonku a zadní brankou vyklouznou k malinovému houští.

To bylo shledání! Po zemi se válí Jenda, Anička a Karel Hugo Filip na jedné hromadě, lechtají se a výskají a vůbec se prostě radují z toho, že jsou zase spolu. Když se konečně nabaží vzájemného pošťuchování, posadí se do trávy za maliní a vyprávějí si, co od Vánoc všichni dělali. To se totiž viděli naposledy, jen na chviličku, když se Jenda s Aničkou stavovali u babičky na slavnostní oběd a nesli pár dobrot zvířátkům do lesa. A teď děti vyprávějí o třídě a paní učitelce, o školním výletě a o sousedovic Toničce, která dostala bílé šťěňátko za vysvědčení. A Karel Hugo Filip jim na oplátku povídá o hodné paní listonošce a o tom, jak se seznámil s jejich babičkou a kočkou Lízou. O tom, jak s Lízou pečoval o tři mourovatá koťátka a o tom, jak ho ten nejmenší kocourek kousl do ocasu. Děti se smějí a Karel Hugo Filip se směje s nimi, kočka Líza i s koťaty se přijde podívat, co se to za maliním děje a kocourek se drakovi spokojeně stulí v klíně. Vtom se rozhrne maliní a babička naoko zahudruje: „kde mám ty jahody, co, vy loupežníci? Ahoj Karle Hugo Filipe. Tak děti, tatínek bude odjíždět do města, pojďte se rozloučit a potom mi honem natrháte ty jahody. Karel Hugo Filip vám může pomoct. Ale než odjede tatínek, tak zůstaň schovaný,“ mrkne ještě babička na draka a vrací se do kuchyně.

Celý týden sluníčko hřálo a větřík foukal tak akorát a děti s drakem běhali po lese a po louce, honili motýly, trhali borůvky a na potoce v lese stavěli přehrady. Aničce sluníčko zesvětlilo copánky a oběma jim opálilo kůži do hněda a Karel Hugo Filip byl ten nejspokojenější drak široko daleko. V neděli odpoledne ale vítr přinesl veliké šedivé mraky a večer se dalo do deště.

A pršelo i v pondělí a v úterý a ve středu ráno už děti celé zoufalé prosily babičku, aby jim dovolila pro draka dojít a hrát si s ním na seníku. Jenomže babička o tom nechtěla ani slyšet – drak na seníku! Vždyť by to tam mohl podpálit. Nakonec ji děti uprosily alespoň na to, aby mohly za drakem do jeho jeskyně. Babička je navlékla do pláštěnek, holinek, s sebou jim zabalila kus koláče a doprovodila je až k jeskyni. Drak musel slíbit, že je večer přivede domů, aby nešly lesem samy. Však vědí, co se stalo Karkulce!

Jak to vypadá v dračí jeskyni? Karel Hugo Filip tu má krásně uklizeno. Všechno loňské listí vymetl větví a na stěnách má nalepené pohledy od dětí. V jednom koutě má z listí a trávy nastlané vysoké měkké lůžko a u něj poličku s knížkami, v druhém malý stoleček s kopretinami ve váze a na poličce pár hrníčků a talířků. Kousek od vchodu do jeskyně má pěkné upravené ohniště a na něm se v konvici vaří voda na čaj. Karel Hugo Filip má totiž moc rád bylinkové čaje. S babičkou si o nich vždycky krásně popovídá a jeden druhému dávají recepty na specielní čajové směsi. Teď zalil v konvici meduňkovo jahodovou směs a osladil ji žluťoučkým pampeliškovým medem. Na zem dětem nastlal polštáře z voňavé trávy a u koláče a čaje teď kují plány na zbytek prázdnin.

Karel Hugo Filip se rozhodl, že právě nastal ten správný čas na jeho překvapení. A tak začal vyprávět:

„Před čtrnácti dny jsem na svahu pod Hamrštejnem pozoroval skupinku dětí s batohy. Lezli do kopce, strkali se a pošťuchovali, halekali na celý les a trousili za sebou papírky od bonbónů. Pan učitel se na ně za to zlobil, ale oni si z něho nic nedělali. Pobíhali po zřícenině a házeli po sobě loňskými šiškami. Dva kluci sebrali klacky a začali spolu šermovat. Další začali ze zdi opevnění páčit velký kámen a jeden házel kameny po veverce. Tedy, já mám děti rád, to víte sami, ale tahle třída mi připadala opravdu hrozně neukázněná. A tak jsem se rozhodl, že je trošku postraším. Pořádně jsem se nadechl, a potom jsem zařval pěkně po drakovsku, až se stromy ohýbaly a listí vířilo vzduchem. V tu ránu byly všechny děti u pana učitele a pěkně zticha. Pan učitel toho využil a začal jim tajemným hlasem vyprávět příběh o podzemní chodbě a ukrytém pokladu. Ale nikdo z dětí nevěřil, že tu poklad opravdu je. Raděj si honem sbalily svačiny a utíkaly z lesa do vesnice. Jenže tohle vyprávění mi připomnělo, že jsem už kdysi o pokladu slyšel. A dokonce i četl. A tak jsem znovu prolistoval všechny knížky a stavil jsem se dole ve vsi u starého kronikáře. Známe se už spoustu let a on o mě kdysi napsal článek do novin. Teď mi pomohl hledat v kronikách a společně jsme si namalovali mapu. A já teď vím, kde musíme poklad hledat. Tak co, půjdeme ho hledat společně?“ dovyprávěl Karel Hugo Filip, napil se ze svého šálku a s očekáváním upřel pohledy všech tří hlav na Jeníka a Aničku.

„Hurá, budeme mít poklad“ vyskočila Anička a převrhla hrníček s čajem. Jeník pokýval hlavou a na znamení souhlasu si s drakem podal ruku. On přece nebude křepčit kolem ohniště jako nějaký divoch. Musí naplánovat dobrodružnou výpravu na Hamrštejn, vymyslet, co všechno musejí vzít s sebou a zařídit, aby je tam babička vůbec pustila.

Babička nebyla proti. O pokladu jí samozřejmě neřekli, to bude překvapení. Samotné by děti nepustila, ale když s nimi půjde Karel Hugo Filip, tak je to v pořádku. Nakonec, je mu už více než třista roků, takže se dá říct, že je už dospělý. Nakonec se všichni domluvili, že vyrazí v pondělí, aby se stačili pořádně připravit.

V pátek uspořádali v dračí jeskyni „válečnou poradu“. Anička dostala na starosti zásoby. Upeče s babičkou koláč a připraví čaj, aby na výpravě nikdo neměl hlad a žízeň. Jeník najde v kůlně lopatku a na půdě batoh, aby měli poklad v čem odnést. Karel Hugo Filip přinese mapu a bude výpravu řídit. Vyrazí společně od dračí jeskyně v pondělí přesně v devět hodin ráno po modré turistické značce. Plán je hotov!

V pondělí Anička samou nedočkavostí nemohla ani dospat. Venku sotva začalo svítat a ona už koukala, jestli Jeník ještě spí. Dvakrát zkontrolovala budík, jestli opravdu tiká a nezastavil se a nakonec už to nevydržela a Jendu v šest hodin probudila. Společně překontrolovali batohy, jestli mají úplně všechno, jestli náhodou nezapomněli třeba svačinu nebo lopatku, ale protože už to kontrolovali včera večer, tak nic nechybělo.

V půl deváté zamávali babičce a s batohy na zádech vyrazili za Karlem Hugem Filipem. V jeskyni si dali na posilněnou čaj s citrónem a potom se všichni společně vydali po strmé pěšince do kopce. Cesta vedla lesem a loukami a sluníčko už se zase vrátilo na oblohu a příjemně je hřálo do zad. V poledne se zastavili na mýtince a snědli každý kus koláče a jablko. Potom si na chviličku lehli do trávy a vymýšleli, co by asi tak mohlo v tom pokladu být. Jeník si myslel, že asi vyřezávací kudlička se spoustou čepelí a Anička zase, že kolečkové brusle. Karel s Filipem mysleli, že spíš nějaké vzácné staré knihy a Hugo by tam chtěl najít kytaru. Slyšel totiž jednou někoho u táboráku hrát na kytaru a zpívat a od té doby se to chce také naučit. 

Když si odpočinuli, hodili si batohy na záda a zamířili do kopce a k hradu. Karel Hugo Filip vytáhnul mapu a společně začali pátrat po pokladu. Nejdříve ze všeho vyšplhali na vyšší věž. Museli být moc opatrní, protože na věž vedly jen takové šikmé schůdky, vytesané do skály. Celou věž důkladně prohledali, ale žádný poklad nikde nebyl. Prohledali také celé nádvoří a zkoušeli lopatkou kopat i pod velikým dubem, který tam stál. Ale poklad pořád nikde.

Jeník a Karel Hugo Filip se posadili dole na bývalém nádvoří a znovu prohlíželi mapu. Anička poskakovala do kopce ke druhé věži a naštvaně nakopávala kameny. Nepředstavovala si, že bude tak těžké ten poklad najít. Nakonec se posadila na kámen a nohou dloubala do kamenů pod kořenem stromu. A v tom to uviděla. Něco se tam zalesklo. Něco tam je!

„Jendóóó, klucííí, honem ke mně!!! Já něco mám!!!“ haleká Anička na celé okolí. Jenda a Karel Hugo Filip odhodili mapu a vyběhli do kopce za Aničkou.

Pod kořenem mezi kameny společně vyhrabali ušpiněnou plechovou krabičku. Sesedli se kolem ní a pozorovali draka, jak se pokouší krabičku otevřít. Napětím ani nedýchali. Víčko odskočilo a uvnitř našli složený papír a spoustu malých lesklých odznáčků.

Jenda papír rozložil na kolenou a důležitým hlasem četl: „Když jsi našel tento poklad, vezmi si jeden odznak jako důkaz své statečnosti a vytrvalosti. Krabičku s ostatními odznaky zase ukryj, aby tu zůstal poklad i pro ostatní hledače.“

„Jé, ten je krásný,“ jásala Anička a už si připínala jeden odznáček na tričko. Jeník a Karel Hugo Filip si vzali také po jednom a potom zase krabičku zavřeli. Pečlivě ji zahrabali zpátky pod kořen a ještě se ujistili, že není na první pohled vidět.

„No,“ povídá Jeník, „není to sice takový poklad, jaký jsem si představoval, ale je to vlastně taková medaile pro toho, kdo dokázal poklad najít.“

„Jasně, a když uvidím, že má někdo takovýhle odznak, tak budu vědět, že je to také hledač pokladů, jako my!“ jásala Anička a spokojeně uždibovala borůvky, které tu všude kolem rostly.

„A nakonec, nešlo vlastně ani tak o to, co jsme našli, jako spíš o to, že nám spolu bylo dobře a že jsme si to hledání pořádně užili. A je fajn, že tu poklad zůstane i pro ostatní.“ Uzavřel debatu Karel Hugo Filip a hrdě si připnul svůj odznáček na triko.

Tak to je moje povídka. A teď ještě ta pravda nakonec - na Hamrštejně je opravdu schovaná krabička s odznaky pro hledače pokladů. Kdo by se snad chtěl na hrad vypravit a poklad hledat, napište mi na landovky@seznam.cz a já vás navedu. Nebojte se, není to složité!

TAK SLUNÍČKO, KDE JSI?

Ta zima je děsná, nikdo už jí tu nechce, už ani lyžaři si nelibují. Prostě všichni už nutně potřebujeme sluníčko. A ono pořád nikde! Tak ho zkusíme maličko namotivovat - ukážeme mu, jak moc ho tady chceme. Tak moc, že si ho už i vyrábíme.

Postup práce snad ani není třeba popisovat, snad jen, že šlo buď o obrázek k pověšení na stěnu, nebo o základ na hodiny (k těm si pořídíme nějaký levný strojek a dírkou uprostřed sluníčka prostrčíme jen rafičku k ručičkám) a nebo pro odvážné - sluneční hodiny. Ty ovšem vyžadují poměrně složitou a zdlouhavou instalaci na venkovní zeď, takže je překvapivě nikdo nevyráběl - kromě mě.

Ovšem úplně nejdůležitější ze všeho je, aby mělo sluníčko tu správnou zářivou barvu. A k tomu slouží zase naše oblíbené engoby Duncan - jsou sice drahé, ale výsledek stojí za to. No podívejte se sami!

Taže my teď dáme naše sluníčka vypálit a opravdové sluníčko zatím pěkně začne pálit. Nebo alespoň svítit!

KAŠPÁRCI

Ještě jsme se jednou vrátili k pohádkám - k těm nejklasičtějším, k těm, které uváděl veselý klučík v čepičce s rolničkami. Našemu kašpárkovi sice rolničky zvonit nebudou, ale zato bude fungovat jako zvoneček on sám.

A jak jsme ho vyrobili? Nejdříve jsme z vyválené placky vykrojili dvakrát základní tvar - obličej spolu s čepičkou - a slepili jsme ho šlikrem po stranách. Aby se nám lépe pracovalo, využili jsme papírové kužely, na které jsme si kašpárka nasadili.

Potom jsme vyryli čáru, která odděluje čepičku od obličeje a dolepili nebo vyryli oči, nos a pusu. Dvě kouličky jsme dozdobili jako rolničky a nalepili je na čepičku a engobami jsme mu vybarvili to, co jsme chtěli mít barevné.

Po stranách kašpárka jsme udělali dírky na ruce, vepředu dírky na nohy a vzadu na čepičce dírku, kam pověsíme korálek, aby kašpárek zvonil. Potom jsme vytvarovali z kousků hlíny botičky a dvě kuličky místo rukou.

Teď si samozřejmě musí kašpárci počkat, až se na ně dostane s výpalem. Přeglazujeme je průhlednou glazurou, aby se pěkně leskli. Potom jim uděláme nožičky a ručičky z barevných vln, klidně každou jinou barvou - však oni to tak kašpárci nosí - a hotové je posadíme někam na poličku. Myslím, že by se jim mohlo docela líbit v knihovně u pohádkových knížek. A před večerním čtením nám vždycky můžou zazvonit.

kousek povídky

Už pár roků mám rozepsanou knížku - o něčem mezi nebem a zemí, o náhodě, o strašidlech a lidech...tak tohle je kousek textu, který mi pasuje k té naději na jaro, co je za oknem.

Večerní šero pomalu přechází do tmavomodré noci a i když ještě mezi stromy leží ostrůvky špinavého sněhu, země už voní jarem a nadějí na krásné slunečné dny. Janek z Kozince spokojeně houpe nohama na roubení kašny a vzpomíná na příjemně strávené odpoledne. Procházka předjarními loukami kolem rozvodněných potůčků ve společnosti chvějivě zářící bludičky... jaro dělá divy, zdá se, že se tak trošku zamiloval. V duchu se vrací k té pádící vodě, k vyrážejícím stéblům trav a k Sasančiným modrým očím. Vidí její dlouhé světlé vlasy, kterými si pohazuje jarní vítr a slyší znovu její smích. Když ji viděl poprvé za pultíkem informací v BUBU STARU, měla na sobě upnutý růžový kostým a vypadala tak nepřístupně a komisně, že se skoro bál se jí na něco zeptat. Když se setkali podruhé, byla chudinka úplně ztracená mezi bandou ohromných sinalých fotbalistů, kteří na ní pokřikovali a vyžadovali odpověď na všechny otázky najednou. V návalu rytířskosti si ještě na chvíli odpustil kulečník a pomohl jí navést ty utopené sportovce správným směrem. A pozval ji na skleničku, až jí skončí šichta na recepci. V baru potom vyvalil oči, když k jeho stolu přicházela ta nejkrásnější bludička, jakou kdy potkal. Rázem byl schopen pochopit všechny ty nešťastníky, kteří ji oddaně následovali až k vlastní zkáze. A tak se celý večer lehce oťukávali a seznamovali a nakonec se odhodlal a pozval ji na malou jarní procházku. Do jeho blažených vzpomínek rušivě zaznělo praskání větviček a hlasité oddechování. Někdo se v tuhle večerní hodinu hrne k vyhlídce a pěkně u toho funí. Janek otráveně seskočí z roubení studny a odplouvá k cimbuří. Dneska o žádnou společnost nestojí, chce se znovu a znovu kochat vzpomínkami.

Na nádvoří vchází udýchaná dvojice. Muž se ženou se drží za ruce a zvedají hlavu k obloze. Ve světle měsíce si prohlížejí kamenné zdi vyhlídky a ona ukazuje na rozbitá okna a polámané okenice.

„Před dvaceti lety jsem tu byla na kafi a na poháru. Měla jsem s sebou svoje štěňátko jezevčíka. Většinu cesty jsem ho musela nést, nožičky mu ještě moc nechtěly chodit. Škoda, že teď už tu ta hospůdka není.“ Tmavovlasá žena se rozhlíží kolem sebe a pořád ještě nepouští jeho ruku, kterou si před pár minutami stydlivě ulovila cestou do kopce.

„Tady jsem nikdy nebyl,“ odpovídá jí muž. „Jenom vím, že tu něco takového stojí.“

„Já mám takovej nápad“, povídá žena.“Totiž - chci napsat takovou povídku o strašidlech, tohle je přeci naprosto ideální prostředí pro nějakýho ducha. Třeba pro bílou paní,“ povídá ona a Janek se na hradbách ošklíbne.

„To zrovna,“ myslí si, „tady už je obsazeno“.

„Jenže mi pořád chybí nějaké nosná linka, nějakej fakt silnej příběh. Co myslíš, o čem by to tak mělo bejt?“ loudí ona odpověď a on jí potichu odpoví.

„Přece o lásce, každej silnej příběh je o lásce.“ Potom jí chytí kolem ramen a lehce jí políbí do vlasů.

„Pravdu díš, brachu,“ pomyslí si Janek a chápavě se usměje.

Je vidět, že dnešek vylákal do přírody víc zamilovaných párů.

POMÓC!!!

Naložila jsem do pece všechny dračí krabičky, spoustu koček a pohádkových obrázků a také mého nejvyššího anděla, co jsem kdy uplácala, a už jsem se těšila, jak si to nafotím a budu mít další článeček na blog.
Ale, jak se říká, chcete-li pobavit pánaboha, povídejte mu o svých plánech.
Naše stařičká a velmi velmi unavená pec to prostě zabalila. Rozhodla se, že už toho za svůj život vypálila dost, a odebrala se na odpočinek. Jistě, určitě je zasloužený, ale co teď s tím vším nevypáleným a naglazovaným?
Čeká mě převoz všeho do spřátelené školy a výpal tam, ale kdy se mi pořadí sem zase něco přidat? No uvidíme. Možná, že sem zatím budu dávat své literární pokusy. Pokud najdu odvahu.

Jako v pohádce

Téma pomalu končícího pololetí byly "Děti a pohádka". Tak jsme si na závěr vyrobili obrázek na zeď z té pohádky, kterou máme rádi. Nemohla samozřejmě chybět aktuální Rebelka (pro ty dospěláky, kteří ji ještě neviděli - je úžasná, stejně jako Na vlásku a Auta a Příšerky s.r.o. a Roboti a...). Dostalo se ale i na staré známé české Bubáky a Hastrmany a také na Perníkovou chaloupku.

Začali jsme samozřejmě vyválením plátu - vlastně ne, nejdříve jsme si nakreslili na papír, co budeme vyrábět z hlíny. Po drobných lektorských úpravách - aby to šlo z hlíny skutečně vytvořit - jsme se tedy pustili do válení. Potom jsme si zlehka načrtli obrázek a engobami jsme ho nakreslili i na hlínu. K dotvoření jsme potom do zavadlých engob ryli jehlou a aby byl obrázek plastičtější, některé jeho části jsme vyřízli nebo vymodelovali vedle a na obrázek je nalepili.

Kachle zatím ještě nejsou vypálené, než je budeme moci pověsit na zeď, čeká je ještě dlouhá cesta - však víte, přežahnout, naglazovat, vypálit a teprve potom dát na provázek a najít doma to nejlepší místo na výstavu. Třeba vedle knihovny s pohádkovými knížkami.

Poklad hlídá drak!

Tentokrát jsme se pustili do výroby krabičky na poklady nebo také máslenky. A aby byly chráněné, hlídá je drak - většinou - jednu totiž hlídá prasátko.

  

Z vyválené placky jsme vykrojili tvar krabičky podle papírové šablony. Okraje, které se budou slepovat, jsme trošičku seřízli a potom jsme krabičku slepili šlikrem. Vzniklou krabičku jsme vysušili fénem, aby nám zkožovatěla a nepropadala se při otočení. Pro jistotu jsme ji ještě vycpali zmačkanými novinami. A hurá na draka! Jednu větší kouli na tělo - trošku vydlabat, aby snadněji vysychala, potom tři (nebo jednu - podle počtu hlav) menší kouličky na hlavy a tři (nebo jeden) válečky na krky. Další váleček coby ocas a nakonec ještě ostny. Draka jsme sestavili na krabičku, zvednuté hlavy jsme podepřeli válečkem hlíny - až uschnou, tak ho vyndáme. A teď ještě dolní díl - obdélník o trochu větší, než je krabička, ze stran dolepit ještě dva úzké obdélníky, aby to bylo za co chytit a dno malinko vydlabat - aby víko s drakem nesklouzlo do strany.

 

A pohádkové krabičky a máslenky jsou hotové. Jsou krásné, doufám že po vypálení a naglazování budou ještě hezčí. Ale o tom až příště, nejdřív se musí trošku ohřát v peci.

A kdo chtěl mít hlubokou krabičku dole a draka na víku, ten si dolů na krabičku nalepil čtyři obdélníčky jako nožičky a na víko zespodu dva úzké proužky hlíny jako pojistku, aby se drak nezřítil z krabičky dolů. A co budou draci hlídat? Například sbírku drahých kamenů, prstýnky a naušnice a u mě doma máslo. No co, máslo nad zlato!