Týden v Kohoutově

Tento školní rok byl pro nás opravdu hodně náročný, měli jsme u nás ve školce spoustu a ještě více zdravotních komplikací a v červnu jsme už všichni měli jazyk na vestě. Ještě nekončíme, školka zavírá až 24. července, ale podařilo se mi vybrat si týden dovolené. A odjet do Kohoutova.

Ocitla jsem se najednou v jiném světě. Na vesnici, mezi poli a loukami, v klidu a beze spěchu, bez signálu mobilního operátora...Najednou jsem měla čas se rozhlížet kolem sebe, zamyslet se nad sebou a životem a nebo naopak na chvíli nemyslet na nic a jen očima mlsat.

 Keramické dílna pro nás byla otevřena od osmi ráno do poledne a potom od jedné do pěti. V pět jsme se umyly (my samé ženy - jak se dalo očekávat), převlékly a najednou překvapeně zjistily, že nemusíme na nákup, pro děti, chystat večeři, prát a žehlit a tak dále a tak dále, však to znáte. Prostě v pět nám padla a pak už byl čas jen a jen náš. A tak jsme se procházely po okolí, lovily signál O2 u zdi hřbitůvku, který se pomalu stává lapidáriem a prohlížely si zahrádky. A vstřebávaly klid, čichaly k létu a poslouchaly ticho. Tedy samozřejmě že ne úplné ticho, ale takové to vesnické, s ptačími trylky, bučením krav, šuměním stromů a potoka a občasným vžůůům cirkulárky. Takže i kdybych si odtud nepřivezla vůbec žádný výrobek a vůbec žádný zážitek z keramické tvorby a z výpalu, tak i jen tohle podvečerní toulání stálo za to.

Jenže Kohoutov, ten je hlavně o keramice. Náš kurz se jmenoval "Keramika do zahrad" a jela jsem na něj absolutně nepřipravena. Do poslední chvíle jsem měla v hlavě školku a nějak jsem nedokázala přepnout. Takže jsem se spolehla na místní inspiraci. Lektorka Irena přinesla nějaké obrázky a snažila se nás nasměrovat "rostlinným směrem" a já jsem překvapeně zjistila, pánbů mi to odpusť, že v přírodě se stále opakují jen dva základní motivy - pindik a pipinka. Takže ač jsem se tomu chtěla vyhnout, nakonec i má bábuška je vlastně takový pindik. Co dělat, přírodu člověk neošálí.

A tak jsem plácaly (stále jen ty ženy) a sušily a lepily a dekorovaly...a doufaly, že nám to stihne uschnout, protože počasí moc nespolupracovalo. Nakonec se to docela zdařilo a my jsme se pustily do budování pece. To byla pro nás velká neznámá, s koksovou pecí neměl nikdo kromě Ireny žádné zkušenosti. Do pece jsme vyskládaly ty výrobky, které jsme považovaly za dosušené, obětovaly jsme každá tomu svému bohu a pec jsme zapálily. A příroda se zbláznila. Najednou začalo pražit sluníčko a foukat pořádný vítr. Takový, že nám koks v peci vzplál skoro okamžitě. Koks začal žhnout a z pece se začaly ozývat ošklivé duté rány. V průběhu následující hodiny jsme se každá nějak smiřovala se skutečností, že výrobky nám prostě popraskají. Že rozebereme pec a ta bude plná střepů. Že jednou zmateme budoucí archeology, až se budou snažit datovat naše střepy. Že cílem kruzu není něco si vyrobit, nýbrž naučit se opouštět a nelpět na věcech. No, lehko nebylo nikomu. Nakonec jsme v průběhu odpoledne občas dírami mezi cihlami zahlédly kus nějakého relativně neporušeného výrobku a začala se nám vracet naděje.

A jak to nakonec dopadlo? Asi protože jsem to víno na počest boha výpalů vypila, byl na mě hodný a všechny mé výrobky přežily jen  s lehkým pošramocením. Tak děkuju. Za všechno - za výpal, za ženský v kurzu, za Kohoutov...

 P.S. Byl tam s námi takovejhle milouš - tedy vlastně Milouš - on se tak jmenoval.

Hnízdečko pro "fazolku"

Mám skvělou kamarádku, která bydlí v Hodkovicích nad Mohelkou. A která se v posledních pár letech stává hybnou silou hodkovického kulturního života. Té jsem svoji "Fazolku" nabídla. Tak se koukněte, jak parádní bydlení mi pro ni našla. A dokonce jí uspořádala i slavnost.

Bylo to krásné, dojemné a vřelé. A Maruška s fazolkou mají výhled do kraje. Prý jim tam někdo nosí i kytičky a zapaluje svíčku. Musím se tam za nimi také zastavit.

P.S. Nedalo mi to a zkusila jsem si uplácat ještě jednu, podobnou - už to není ono, musím si zase vymyslet něco jiného.

Prdelka

Vítězná Marie, zvaná Prdelka (protože ji na nás Ježíšek tak trošku vystrkuje...)

Možná to zní jako název pro článek divně, ale takhle si lidé pokřtili vítěznou Marii. Z toho tedy logicky vyplývá, že ta moje fazole nevyhrála, ale neva, však ona si své místo také najde. A tak tady teď zveřejním fota všech těch našich holek, ať se můžete pokochat. Byly fakt úžasné a v jejich množství byla veliká síla.

Marie na schodech kostela

naše holky v kostele - tady lidé hlasovali

...a další Marie

...a tady jsou všechny - té vpravo říkáme Rusalka a představujeme si ji v dutém kmeni u pramenů Nisy

Osm Marušek

Kroužky už nevedu a tak tu mám velký dluh - nebyla jsem tu...ani nepamatuju.
Ale přece jen se mohu o něco podělit - o skvělý zážitek, který mi umožnil spolek Novovesan a moje kamarádka Blanka.

to je naše sešlost v dílně Novovesanu

Vloni v létě jsme se na týden sešli - vlastně sešly, protože jsme byly samé ženy. A důvod? Ve výklenku Novoveského kostela už nějakou dobu chybí Marie. Protože je jí kostel zasvěcen, je to docela ostuda. A tak v Nové Vsi u Jablonce nad Nisou vymysleli úžasný projekt. Sezvali si amatérské keramičky, poskytli jim odborné vedení a výsledkem jejich týdenního snažení bylo osm 70 cm vysokých Marií.

V dílně to zpočátku vypadalo jak u modelu Temelína. Sochy se staví odspodu a jak je vidět vlevo, uvnitř musejí mít mřížku.

Potom na podzimní pouti lidé hlasovali, která z
Marií obsadí ten zmiňovaný výklenek. Ostatní "Marušky" budou postupně umisťovány po kraji do nově zrekonstruovaných kapliček. No prostě super nápad, a ta atmosféra při tvoření...PARÁDA!!! Tak tady máte fotodokumentaci toho, jak Marušky vznikaly.  A když jich pak stálo na stole všech osm, to byla...no paráda.

Tohle je dvaceticentimetrový model.

Jenže při práci s větší sochou jsem jaksi propadla detailům...

Takže výsledkem byla úplně jiná holka, než na modelu. A moc svatě nevypadala...

...a tak mě takhle ve čtvrtek nad ránem napadla jiná Marie...

Nemyslela jsem si, že to stihnu, ale povedlo se. V sobotu jsem dodělávala druhou holku, se kterou jsem byla daleko spokojenější. Říkám jí Marie s fazolkou (věřící prominou, ale Ježíšek tak prostě vypadá...)

A tady jsou ty moje tři Marie vedle sebe.

Potom samozřejmě následoval první výpal a glazování...

Takhle to v dílně vypadalo při glazování.

A takhle by to tý mý holce fazolový slušelo ve výklenku.

No a jak to při podzimním hlasování dopadlo? To vám napíšu zase příště, teď musím pohledat fotky.