Lucerny

Odskočila jsem si od počítače na pár dnů ke sklu. Tiffany mě hrozně baví, ale odnášejí to bříška prstů - spoustou drobných řezných ranek.

takhle vypadá organizovaný nepořádek v dílně

A postup?
Nejdřív si najdu na netu inspiraci, potom si prohlédnu skla, která jsou k dispozici a nakreslím si návrh. A pak už je to brnkačka - nařezat skla, zabrousit je tak, aby do sebe co nejlépe zapadala, oblepit speciální páskou, sestavit k sobě a spojit cínem...a doufat, že to bude do lucerny pasovat.
Bavilo mě to moc moc moc. Díky, Liduško, že u tebe v kurzech mohu tak parádně relaxovat.

a takhle vypadají zabroušená a oblepená sklíčka

tohle je výsledek dvanácti hodin měření, broušení, řezání, lepení, letování...

u lucerny je třeba si pohlídat jednu takovou záludnost - protilehlá skla spolu musejí ladit

no, snad se ladění povedlo - barvy se měly vzájemně doplňovat

a když byla jedna lucernička hotová, tak jsem si zkusila základ na další...nebo možná na obrázek

tohle je dílko paní odnaproti - babičky, která si důchod zpříjemňuje tvořením - jednou chci být také taková

Šmoulov

Kdysi jsem opravovala malby na truhlách a skříních a po dlouhé době mě oslovili z jednoho penzionku v Lužických horách, abych se k tomu ještě na chvilku vrátila - abych jim pomohla upravit stoly a lavice v jídelně tak, aby se hodily k interiéru roubené chalupy.

Práce je to pěkná, jen to množství mě drtilo - občas mi ty srovnané lavice připomínaly lavice v kostele - a kolikrát jsem se i modlila, aby mě ten kříž už konečně přestal bolet. 

Pár týdnů to u bráchy v dílně vypadalo jako u šílených vyznavačů šmoulů a já po osmi hodinách malování řvala spolu s Gargamelem: "nenávidím šmouly!" A taky "nenávidím růže..."

Ale když jsem pak viděla stoly a lavice přímo v penzionku, pohladilo mě to po duši.

A taky se u mě přiučil synovec a pustil se do vlastní originální tvorby.