Tento školní rok byl pro nás opravdu hodně náročný, měli jsme u nás ve školce spoustu a ještě více zdravotních komplikací a v červnu jsme už všichni měli jazyk na vestě. Ještě nekončíme, školka zavírá až 24. července, ale podařilo se mi vybrat si týden dovolené. A odjet do Kohoutova.
Ocitla jsem se najednou v jiném světě. Na vesnici, mezi poli a loukami, v klidu a beze spěchu, bez signálu mobilního operátora...Najednou jsem měla čas se rozhlížet kolem sebe, zamyslet se nad sebou a životem a nebo naopak na chvíli nemyslet na nic a jen očima mlsat.
Keramické dílna pro nás byla otevřena od osmi ráno do poledne a potom od jedné do pěti. V pět jsme se umyly (my samé ženy - jak se dalo očekávat), převlékly a najednou překvapeně zjistily, že nemusíme na nákup, pro děti, chystat večeři, prát a žehlit a tak dále a tak dále, však to znáte. Prostě v pět nám padla a pak už byl čas jen a jen náš. A tak jsme se procházely po okolí, lovily signál O2 u zdi hřbitůvku, který se pomalu stává lapidáriem a prohlížely si zahrádky. A vstřebávaly klid, čichaly k létu a poslouchaly ticho. Tedy samozřejmě že ne úplné ticho, ale takové to vesnické, s ptačími trylky, bučením krav, šuměním stromů a potoka a občasným vžůůům cirkulárky. Takže i kdybych si odtud nepřivezla vůbec žádný výrobek a vůbec žádný zážitek z keramické tvorby a z výpalu, tak i jen tohle podvečerní toulání stálo za to.
Jenže Kohoutov, ten je hlavně o keramice. Náš kurz se jmenoval "Keramika do zahrad" a jela jsem na něj absolutně nepřipravena. Do poslední chvíle jsem měla v hlavě školku a nějak jsem nedokázala přepnout. Takže jsem se spolehla na místní inspiraci. Lektorka Irena přinesla nějaké obrázky a snažila se nás nasměrovat "rostlinným směrem" a já jsem překvapeně zjistila, pánbů mi to odpusť, že v přírodě se stále opakují jen dva základní motivy - pindik a pipinka. Takže ač jsem se tomu chtěla vyhnout, nakonec i má bábuška je vlastně takový pindik. Co dělat, přírodu člověk neošálí.
A tak jsem plácaly (stále jen ty ženy) a sušily a lepily a dekorovaly...a doufaly, že nám to stihne uschnout, protože počasí moc nespolupracovalo. Nakonec se to docela zdařilo a my jsme se pustily do budování pece. To byla pro nás velká neznámá, s koksovou pecí neměl nikdo kromě Ireny žádné zkušenosti. Do pece jsme vyskládaly ty výrobky, které jsme považovaly za dosušené, obětovaly jsme každá tomu svému bohu a pec jsme zapálily. A příroda se zbláznila. Najednou začalo pražit sluníčko a foukat pořádný vítr. Takový, že nám koks v peci vzplál skoro okamžitě. Koks začal žhnout a z pece se začaly ozývat ošklivé duté rány. V průběhu následující hodiny jsme se každá nějak smiřovala se skutečností, že výrobky nám prostě popraskají. Že rozebereme pec a ta bude plná střepů. Že jednou zmateme budoucí archeology, až se budou snažit datovat naše střepy. Že cílem kruzu není něco si vyrobit, nýbrž naučit se opouštět a nelpět na věcech. No, lehko nebylo nikomu. Nakonec jsme v průběhu odpoledne občas dírami mezi cihlami zahlédly kus nějakého relativně neporušeného výrobku a začala se nám vracet naděje.
A jak to nakonec dopadlo? Asi protože jsem to víno na počest boha výpalů vypila, byl na mě hodný a všechny mé výrobky přežily jen s lehkým pošramocením. Tak děkuju. Za všechno - za výpal, za ženský v kurzu, za Kohoutov...
P.S. Byl tam s námi takovejhle milouš - tedy vlastně Milouš - on se tak jmenoval.
