pátek 20. prosince 2019

Medvěd hledá na zimu naducanou peřinu

Motivací pro poslední podzimní výtvarku mi byla moje říkanka o medvědovi:

Medvěd hledá na zimu 
naducanou peřinu.
Všude vidí listí, trávu,
kampak jenom složí hlavu?
Na měkkém polštáři z listí
do jara se v klidu vyspí.

Ovšem jak udělat pro medvěda pěkný pelíšek? My jsme zvolili metodu roztírání temperových barev špachtlí. Na základ jsme použili jen hnědou a černou, aby byl tmavý jako zem v lese.
Protože jsme chtěli, aby obrázek nepůsobil temně a byly v něm také podzimní barvy, natupovali jsme javorové a dubové listy houbičkami na červeno, žluto, oranožovo nebo zeleno a otiskali jsme je do hnědého základu.

 Brloh nám musel uschnout, tak jsme ho odložili a pustili se do papíru, ze kterého bude příště medvěd. Použili jsme zase jen hnědou a černou temperu, jen jsme ji tentokrát na čtvrtku tiskali rozpůlenou houbičkou na nádobí. Oba papíry nám do další hodiny krásně uschly a my jsme se mohli vrhnout na toho medvěda.


Na připravenou čtvrtku děti nakreslily medvěda černou lihovou fixou (kdyby šlo o starší děti, tak bych je nechala kreslit špejlí, namočenou do tuše). 


 Za pomoci maminek potom děti vytrhaly svého medvěda a nalepily ho do jeho pelíšku. Potom už jen vybraly místo, kde mu to bude na výstavě nejvíc slušet.


Medvěd už spí, zima může přijít!

pátek 25. října 2019

Tajemný hluboký vesmír

To, že vesmír ukrývá mnohá tajemství, samozřejmě víme všichni. A to, že v něm najdeme nejrůznější planety, které mají zdálky všelijaké barvy, to víme také. A to, že je snadné a zábavné si je vytvořit, to už vědí i děti z mých kroužků.

Původně jsem vlastně chtěla jen tak míchat barvy a nechat děti vyzkoušet, jakými kombinacemi vzniká třeba zelená nebo oranžová, ale potom jsem někde na netu narazila na upgrade této techniky a zázrak byl na světě.



Protože taková tempera, prosvícená skrze okno, to je přeci paráda. A tak jsme do obyčejných eurodesek nakapali barvu, desky zalepili, aby nevytekla a potom už jen matlali a patlali a míchali a honili barvy sem a tam. Když už nás to přestávalo bavit, vystřihli jsme v černém papíře kulatou díru a přilepili ho na eurodesky.


Potom už jsme jen vše zavěsili do okna a kochali se výhledem. Prostě nádhera. Samozřejmě, že se staršími dětmi bychom si takhle mohli udělat celou oblohu, planety a hvězdy různých velikostí, bílou barvou docákat maličké hvězdičky, fixírkou hvězdnou mlhovinu, ale pro nás, maláčky, byly vrcholným výkonem samotné planety.

 

středa 10. července 2019

Hmyzáci a jejich domov

Letos nějak moc slyším o tom, kolik ubylo hmyzu. Na naší zahradě to i vidím, levandule, která byla každý rok obsypaná motýly a čmeláky, letos hostí jen tři bělásky a nikoho jiného. Pokusili jsme se u nás na kroužku tu hmyzí říši trošku obohatit a také ukázat dětem, co brouci a mušky a včelky a vosičky a ostatní hmyzáčci k životu nutně potřebují.

Základní zelenou barvu na louku si děti musely namíchat.
Potom velkou plochu balicího papíru potiskaly a pomalovaly pomocí houbiček, štětců i rukou.









Aby nebyla plocha jen zelená a aby měli hmyzáci co jíst, musela nám louka rozkvést. K tomu nám posloužil barevný papír. Děti z něj natrhaly malé kousíčky, které potom na louku nalepily.


Když byl hotov domov pro hmyz i s plnou penzí, děti se vrhly na výrobu samotných broučků, berušek, vos a jiných fantastických druhů hmyzu.






Jako základ jim posloužilo březové kolečko a potom už jen samý papír, papír, papír...



Nožičky a tykadla z papírového provázku jsme jim přilepili tavnou pistolí.
Děti stříhaly, trhaly, lepily a hlavně se svými hmyzáčky chlubily.


 Nechaly je prolézt a proletět po dílně a nakonec přistát na louce.

 A takhle to vypadalo. 

pondělí 8. července 2019

Na rozkvetlé louce

Po létech zase občas vedu nějakou tu výtvarku pro rodiče s dětmi a letos na jaře jsme si vyzkoušeli míchat barvy a natisknout si na čtvrtku rozkvetlou louku.

Vyrobila jsem pro děti razítka z různých věcí, které jsem doma našla - na razítkovací plochu jsem tavnou pistolí přilepila malé chlupaté bambulky, na další zase chlupatý drátek, stočený do spirály, další razítko jsem potáhla bublinkovou fólií, síťkou od citronů, přes jedno jsem přetáhla pár gumiček. Každá stopa byla jiná a děti bavilo už jen zkoumat samotná razítka a experimentovat s jejich stopami.

tiskat se dá i korkovou zátkou od vína nebo bambulkou, chycenou v kolíčku
 Snažila jsem se vštípit dětem, jak se míchají barvy mezi sebou, takže jim dávám vždy jen žlutou, červenou a modrou a nechávám je míchat, zkoušet odstíny, přidávat jednu nebo druhou ingredienci a přijít si na to, z čeho si udělají zelenou, fialovou a oranžovou. Takže samotná čtvrtka s kvetoucí loukou už je vlastně druhotná, samotný proces míchání barev a zkoušení stopy je důležitější.


Když se děti dost vyřádily při míchání a kombinování, na čtvrtku A3 si vyzkoušely nejrůzně barevné a tvarové kombinace a teprve tehdy přišel čas na maminky. Ty nabízely dětem plochu, kam by se ještě hodila další kytička, jaká barva louce chybí...




Aby na louce nebyly jen květiny, nakonec jsme využili staré víko od krabice a kovovou kuličku. Obrázek jsme položili do krabice a kuličku, omočenou v zelené barvě, jsme v krabici pěkně pohonili sem a tam. Tak nám vznikly travní stvoly. Nechtěl je ale každý, někdo na své louce plevel netrpí a někdo i na louce vyznává přísnou geometrii.




Nakonec jsme natáhli na zeď provázek a naše louky jsme rozvěsili na výstavu. Když už je venku tak sucho a tráva je žlutá, alespoň tady na obrázcích máme spoustu zeleně.
fotku výstavy bohužel nemám, tak alespoň jeden vzorek květinové louky

pátek 15. července 2016

Lucerny

Odskočila jsem si od počítače na pár dnů ke sklu. Tiffany mě hrozně baví, ale odnášejí to bříška prstů - spoustou drobných řezných ranek.
takhle vypadá organizovaný nepořádek v dílně

A postup?
Nejdřív si najdu na netu inspiraci, potom si prohlédnu skla, která jsou k dispozici a nakreslím si návrh. A pak už je to brnkačka - nařezat skla, zabrousit je tak, aby do sebe co nejlépe zapadala, oblepit speciální páskou, sestavit k sobě a spojit cínem...a doufat, že to bude do lucerny pasovat.
Bavilo mě to moc moc moc. Díky, Liduško, že u tebe v kurzech mohu tak parádně relaxovat.
a takhle vypadají zabroušená a oblepená sklíčka

tohle je výsledek dvanácti hodin měření, broušení, řezání, lepení, letování...





u lucerny je třeba si pohlídat jednu takovou záludnost - protilehlá skla spolu musejí ladit

no, snad se ladění povedlo - barvy se měly vzájemně doplňovat

a když byla jedna lucernička hotová, tak jsem si zkusila základ na další...nebo možná na obrázek

tohle je dílko paní odnaproti - babičky, která si důchod zpříjemňuje tvořením - jednou chci být také taková

úterý 8. března 2016

Šmoulov


Kdysi jsem opravovala malby na truhlách a skříních a po dlouhé době mě oslovili z jednoho penzionku v Lužických horách, abych se k tomu ještě na chvilku vrátila - abych jim pomohla upravit stoly a lavice v jídelně tak, aby se hodily k interiéru roubené chalupy.


Práce je to pěkná, jen to množství mě drtilo - občas mi ty srovnané lavice připomínaly lavice v kostele - a kolikrát jsem se i modlila, aby mě ten kříž už konečně přestal bolet. 



Pár týdnů to u bráchy v dílně vypadalo jako u šílených vyznavačů šmoulů a já po osmi hodinách malování řvala spolu s Gargamelem: "nenávidím šmouly!" A taky "nenávidím růže..."







Ale když jsem pak viděla stoly a lavice přímo v penzionku, pohladilo mě to po duši.


A taky se u mě přiučil synovec a pustil se do vlastní originální tvorby.


pondělí 13. července 2015

Týden v Kohoutově

Tento školní rok byl pro nás opravdu hodně náročný, měli jsme u nás ve školce spoustu a ještě více zdravotních komplikací a v červnu jsme už všichni měli jazyk na vestě. Ještě nekončíme, školka zavírá až 24. července, ale podařilo se mi vybrat si týden dovolené. A odjet do Kohoutova.

Ocitla jsem se najednou v jiném světě. Na vesnici, mezi poli a loukami, v klidu a beze spěchu, bez signálu mobilního operátora...Najednou jsem měla čas se rozhlížet kolem sebe, zamyslet se nad sebou a životem a nebo naopak na chvíli nemyslet na nic a jen očima mlsat.



 Keramické dílna pro nás byla otevřena od osmi ráno do poledne a potom od jedné do pěti. V pět jsme se umyly (my samé ženy - jak se dalo očekávat), převlékly a najednou překvapeně zjistily, že nemusíme na nákup, pro děti, chystat večeři, prát a žehlit a tak dále a tak dále, však to znáte. Prostě v pět nám padla a pak už byl čas jen a jen náš. A tak jsme se procházely po okolí, lovily signál O2 u zdi hřbitůvku, který se pomalu stává lapidáriem a prohlížely si zahrádky. A vstřebávaly klid, čichaly k létu a poslouchaly ticho. Tedy samozřejmě že ne úplné ticho, ale takové to vesnické, s ptačími trylky, bučením krav, šuměním stromů a potoka a občasným vžůůům cirkulárky. Takže i kdybych si odtud nepřivezla vůbec žádný výrobek a vůbec žádný zážitek z keramické tvorby a z výpalu, tak i jen tohle podvečerní toulání stálo za to.

Jenže Kohoutov, ten je hlavně o keramice. Náš kurz se jmenoval "Keramika do zahrad" a jela jsem na něj absolutně nepřipravena. Do poslední chvíle jsem měla v hlavě školku a nějak jsem nedokázala přepnout. Takže jsem se spolehla na místní inspiraci. Lektorka Irena přinesla nějaké obrázky a snažila se nás nasměrovat "rostlinným směrem" a já jsem překvapeně zjistila, pánbů mi to odpusť, že v přírodě se stále opakují jen dva základní motivy - pindik a pipinka. Takže ač jsem se tomu chtěla vyhnout, nakonec i má bábuška je vlastně takový pindik. Co dělat, přírodu člověk neošálí.


A tak jsem plácaly (stále jen ty ženy) a sušily a lepily a dekorovaly...a doufaly, že nám to stihne uschnout, protože počasí moc nespolupracovalo. Nakonec se to docela zdařilo a my jsme se pustily do budování pece. To byla pro nás velká neznámá, s koksovou pecí neměl nikdo kromě Ireny žádné zkušenosti. Do pece jsme vyskládaly ty výrobky, které jsme považovaly za dosušené, obětovaly jsme každá tomu svému bohu a pec jsme zapálily. A příroda se zbláznila. Najednou začalo pražit sluníčko a foukat pořádný vítr. Takový, že nám koks v peci vzplál skoro okamžitě. Koks začal žhnout a z pece se začaly ozývat ošklivé duté rány. V průběhu následující hodiny jsme se každá nějak smiřovala se skutečností, že výrobky nám prostě popraskají. Že rozebereme pec a ta bude plná střepů. Že jednou zmateme budoucí archeology, až se budou snažit datovat naše střepy. Že cílem kruzu není něco si vyrobit, nýbrž naučit se opouštět a nelpět na věcech. No, lehko nebylo nikomu. Nakonec jsme v průběhu odpoledne občas dírami mezi cihlami zahlédly kus nějakého relativně neporušeného výrobku a začala se nám vracet naděje.


A jak to nakonec dopadlo? Asi protože jsem to víno na počest boha výpalů vypila, byl na mě hodný a všechny mé výrobky přežily jen  s lehkým pošramocením. Tak děkuju. Za všechno - za výpal, za ženský v kurzu, za Kohoutov...




 P.S. Byl tam s námi takovejhle milouš - tedy vlastně Milouš - on se tak jmenoval.