Už pár roků mám rozepsanou knížku - o něčem mezi nebem a zemí, o náhodě, o strašidlech a lidech...tak tohle je kousek textu, který mi pasuje k té naději na jaro, co je za oknem.
Večerní
šero pomalu přechází do tmavomodré noci a i když ještě mezi
stromy leží ostrůvky špinavého sněhu, země už voní jarem a
nadějí na krásné slunečné dny. Janek z Kozince spokojeně houpe
nohama na roubení kašny a vzpomíná na příjemně strávené
odpoledne. Procházka předjarními loukami kolem rozvodněných
potůčků ve společnosti chvějivě zářící bludičky... jaro
dělá divy, zdá se, že se tak trošku zamiloval. V duchu se vrací
k té pádící vodě, k vyrážejícím stéblům trav a k
Sasančiným modrým očím. Vidí její dlouhé světlé vlasy,
kterými si pohazuje jarní vítr a slyší znovu její smích. Když
ji viděl poprvé za pultíkem informací v BUBU STARU, měla na sobě
upnutý růžový kostým a vypadala tak nepřístupně a komisně,
že se skoro bál se jí na něco zeptat. Když se setkali podruhé,
byla chudinka úplně ztracená mezi bandou ohromných sinalých
fotbalistů, kteří na ní pokřikovali a vyžadovali odpověď na
všechny otázky najednou. V návalu rytířskosti si ještě na
chvíli odpustil kulečník a pomohl jí navést ty utopené
sportovce správným směrem. A pozval ji na skleničku, až jí
skončí šichta na recepci. V baru potom vyvalil oči, když k jeho
stolu přicházela ta nejkrásnější bludička, jakou kdy potkal.
Rázem byl schopen pochopit všechny ty nešťastníky, kteří ji
oddaně následovali až k vlastní zkáze. A tak se celý večer
lehce oťukávali a seznamovali a nakonec se odhodlal a pozval ji na
malou jarní procházku. Do jeho blažených vzpomínek rušivě
zaznělo praskání větviček a hlasité oddechování. Někdo se v
tuhle večerní hodinu hrne k vyhlídce a pěkně u toho funí. Janek
otráveně seskočí z roubení studny a odplouvá k cimbuří.
Dneska o žádnou společnost nestojí, chce se znovu a znovu kochat
vzpomínkami.
Na
nádvoří vchází udýchaná dvojice. Muž se ženou se drží za
ruce a zvedají hlavu k obloze. Ve světle měsíce si prohlížejí
kamenné zdi vyhlídky a ona ukazuje na rozbitá okna a polámané
okenice.
„Před
dvaceti lety jsem tu byla na kafi a na poháru. Měla jsem s sebou
svoje štěňátko jezevčíka. Většinu cesty jsem ho musela nést,
nožičky mu ještě moc nechtěly chodit. Škoda, že teď už tu ta
hospůdka není.“ Tmavovlasá žena se rozhlíží kolem sebe a
pořád ještě nepouští jeho ruku, kterou si před pár minutami
stydlivě ulovila cestou do kopce.
„Tady
jsem nikdy nebyl,“ odpovídá jí muž. „Jenom vím, že tu něco
takového stojí.“
„Já
mám takovej nápad“, povídá žena.“Totiž - chci napsat
takovou povídku o strašidlech, tohle je přeci naprosto ideální
prostředí pro nějakýho ducha. Třeba pro bílou paní,“ povídá
ona a Janek se na hradbách ošklíbne.
„To
zrovna,“ myslí si, „tady už je obsazeno“.
„Jenže
mi pořád chybí nějaké nosná linka, nějakej fakt silnej příběh.
Co myslíš, o čem by to tak mělo bejt?“ loudí ona odpověď a
on jí potichu odpoví.
„Přece
o lásce, každej silnej příběh je o lásce.“ Potom jí chytí
kolem ramen a lehce jí políbí do vlasů.
„Pravdu
díš, brachu,“ pomyslí si Janek a chápavě se usměje.
Je
vidět, že dnešek vylákal do přírody víc zamilovaných párů.
Žádné komentáře:
Okomentovat