KAŠPÁRCI

Ještě jsme se jednou vrátili k pohádkám - k těm nejklasičtějším, k těm, které uváděl veselý klučík v čepičce s rolničkami. Našemu kašpárkovi sice rolničky zvonit nebudou, ale zato bude fungovat jako zvoneček on sám.

A jak jsme ho vyrobili? Nejdříve jsme z vyválené placky vykrojili dvakrát základní tvar - obličej spolu s čepičkou - a slepili jsme ho šlikrem po stranách. Aby se nám lépe pracovalo, využili jsme papírové kužely, na které jsme si kašpárka nasadili.

Potom jsme vyryli čáru, která odděluje čepičku od obličeje a dolepili nebo vyryli oči, nos a pusu. Dvě kouličky jsme dozdobili jako rolničky a nalepili je na čepičku a engobami jsme mu vybarvili to, co jsme chtěli mít barevné.

Po stranách kašpárka jsme udělali dírky na ruce, vepředu dírky na nohy a vzadu na čepičce dírku, kam pověsíme korálek, aby kašpárek zvonil. Potom jsme vytvarovali z kousků hlíny botičky a dvě kuličky místo rukou.

Teď si samozřejmě musí kašpárci počkat, až se na ně dostane s výpalem. Přeglazujeme je průhlednou glazurou, aby se pěkně leskli. Potom jim uděláme nožičky a ručičky z barevných vln, klidně každou jinou barvou - však oni to tak kašpárci nosí - a hotové je posadíme někam na poličku. Myslím, že by se jim mohlo docela líbit v knihovně u pohádkových knížek. A před večerním čtením nám vždycky můžou zazvonit.

kousek povídky

Už pár roků mám rozepsanou knížku - o něčem mezi nebem a zemí, o náhodě, o strašidlech a lidech...tak tohle je kousek textu, který mi pasuje k té naději na jaro, co je za oknem.

Večerní šero pomalu přechází do tmavomodré noci a i když ještě mezi stromy leží ostrůvky špinavého sněhu, země už voní jarem a nadějí na krásné slunečné dny. Janek z Kozince spokojeně houpe nohama na roubení kašny a vzpomíná na příjemně strávené odpoledne. Procházka předjarními loukami kolem rozvodněných potůčků ve společnosti chvějivě zářící bludičky... jaro dělá divy, zdá se, že se tak trošku zamiloval. V duchu se vrací k té pádící vodě, k vyrážejícím stéblům trav a k Sasančiným modrým očím. Vidí její dlouhé světlé vlasy, kterými si pohazuje jarní vítr a slyší znovu její smích. Když ji viděl poprvé za pultíkem informací v BUBU STARU, měla na sobě upnutý růžový kostým a vypadala tak nepřístupně a komisně, že se skoro bál se jí na něco zeptat. Když se setkali podruhé, byla chudinka úplně ztracená mezi bandou ohromných sinalých fotbalistů, kteří na ní pokřikovali a vyžadovali odpověď na všechny otázky najednou. V návalu rytířskosti si ještě na chvíli odpustil kulečník a pomohl jí navést ty utopené sportovce správným směrem. A pozval ji na skleničku, až jí skončí šichta na recepci. V baru potom vyvalil oči, když k jeho stolu přicházela ta nejkrásnější bludička, jakou kdy potkal. Rázem byl schopen pochopit všechny ty nešťastníky, kteří ji oddaně následovali až k vlastní zkáze. A tak se celý večer lehce oťukávali a seznamovali a nakonec se odhodlal a pozval ji na malou jarní procházku. Do jeho blažených vzpomínek rušivě zaznělo praskání větviček a hlasité oddechování. Někdo se v tuhle večerní hodinu hrne k vyhlídce a pěkně u toho funí. Janek otráveně seskočí z roubení studny a odplouvá k cimbuří. Dneska o žádnou společnost nestojí, chce se znovu a znovu kochat vzpomínkami.

Na nádvoří vchází udýchaná dvojice. Muž se ženou se drží za ruce a zvedají hlavu k obloze. Ve světle měsíce si prohlížejí kamenné zdi vyhlídky a ona ukazuje na rozbitá okna a polámané okenice.

„Před dvaceti lety jsem tu byla na kafi a na poháru. Měla jsem s sebou svoje štěňátko jezevčíka. Většinu cesty jsem ho musela nést, nožičky mu ještě moc nechtěly chodit. Škoda, že teď už tu ta hospůdka není.“ Tmavovlasá žena se rozhlíží kolem sebe a pořád ještě nepouští jeho ruku, kterou si před pár minutami stydlivě ulovila cestou do kopce.

„Tady jsem nikdy nebyl,“ odpovídá jí muž. „Jenom vím, že tu něco takového stojí.“

„Já mám takovej nápad“, povídá žena.“Totiž - chci napsat takovou povídku o strašidlech, tohle je přeci naprosto ideální prostředí pro nějakýho ducha. Třeba pro bílou paní,“ povídá ona a Janek se na hradbách ošklíbne.

„To zrovna,“ myslí si, „tady už je obsazeno“.

„Jenže mi pořád chybí nějaké nosná linka, nějakej fakt silnej příběh. Co myslíš, o čem by to tak mělo bejt?“ loudí ona odpověď a on jí potichu odpoví.

„Přece o lásce, každej silnej příběh je o lásce.“ Potom jí chytí kolem ramen a lehce jí políbí do vlasů.

„Pravdu díš, brachu,“ pomyslí si Janek a chápavě se usměje.

Je vidět, že dnešek vylákal do přírody víc zamilovaných párů.

POMÓC!!!

Naložila jsem do pece všechny dračí krabičky, spoustu koček a pohádkových obrázků a také mého nejvyššího anděla, co jsem kdy uplácala, a už jsem se těšila, jak si to nafotím a budu mít další článeček na blog.
Ale, jak se říká, chcete-li pobavit pánaboha, povídejte mu o svých plánech.
Naše stařičká a velmi velmi unavená pec to prostě zabalila. Rozhodla se, že už toho za svůj život vypálila dost, a odebrala se na odpočinek. Jistě, určitě je zasloužený, ale co teď s tím vším nevypáleným a naglazovaným?
Čeká mě převoz všeho do spřátelené školy a výpal tam, ale kdy se mi pořadí sem zase něco přidat? No uvidíme. Možná, že sem zatím budu dávat své literární pokusy. Pokud najdu odvahu.

Jako v pohádce

Téma pomalu končícího pololetí byly "Děti a pohádka". Tak jsme si na závěr vyrobili obrázek na zeď z té pohádky, kterou máme rádi. Nemohla samozřejmě chybět aktuální Rebelka (pro ty dospěláky, kteří ji ještě neviděli - je úžasná, stejně jako Na vlásku a Auta a Příšerky s.r.o. a Roboti a...). Dostalo se ale i na staré známé české Bubáky a Hastrmany a také na Perníkovou chaloupku.

Začali jsme samozřejmě vyválením plátu - vlastně ne, nejdříve jsme si nakreslili na papír, co budeme vyrábět z hlíny. Po drobných lektorských úpravách - aby to šlo z hlíny skutečně vytvořit - jsme se tedy pustili do válení. Potom jsme si zlehka načrtli obrázek a engobami jsme ho nakreslili i na hlínu. K dotvoření jsme potom do zavadlých engob ryli jehlou a aby byl obrázek plastičtější, některé jeho části jsme vyřízli nebo vymodelovali vedle a na obrázek je nalepili.

Kachle zatím ještě nejsou vypálené, než je budeme moci pověsit na zeď, čeká je ještě dlouhá cesta - však víte, přežahnout, naglazovat, vypálit a teprve potom dát na provázek a najít doma to nejlepší místo na výstavu. Třeba vedle knihovny s pohádkovými knížkami.

Poklad hlídá drak!

Tentokrát jsme se pustili do výroby krabičky na poklady nebo také máslenky. A aby byly chráněné, hlídá je drak - většinou - jednu totiž hlídá prasátko.

  

Z vyválené placky jsme vykrojili tvar krabičky podle papírové šablony. Okraje, které se budou slepovat, jsme trošičku seřízli a potom jsme krabičku slepili šlikrem. Vzniklou krabičku jsme vysušili fénem, aby nám zkožovatěla a nepropadala se při otočení. Pro jistotu jsme ji ještě vycpali zmačkanými novinami. A hurá na draka! Jednu větší kouli na tělo - trošku vydlabat, aby snadněji vysychala, potom tři (nebo jednu - podle počtu hlav) menší kouličky na hlavy a tři (nebo jeden) válečky na krky. Další váleček coby ocas a nakonec ještě ostny. Draka jsme sestavili na krabičku, zvednuté hlavy jsme podepřeli válečkem hlíny - až uschnou, tak ho vyndáme. A teď ještě dolní díl - obdélník o trochu větší, než je krabička, ze stran dolepit ještě dva úzké obdélníky, aby to bylo za co chytit a dno malinko vydlabat - aby víko s drakem nesklouzlo do strany.

 

A pohádkové krabičky a máslenky jsou hotové. Jsou krásné, doufám že po vypálení a naglazování budou ještě hezčí. Ale o tom až příště, nejdřív se musí trošku ohřát v peci.

A kdo chtěl mít hlubokou krabičku dole a draka na víku, ten si dolů na krabičku nalepil čtyři obdélníčky jako nožičky a na víko zespodu dva úzké proužky hlíny jako pojistku, aby se drak nezřítil z krabičky dolů. A co budou draci hlídat? Například sbírku drahých kamenů, prstýnky a naušnice a u mě doma máslo. No co, máslo nad zlato!